Jdi na obsah Jdi na menu
 


The Who

 Diskografie The Who není rozhodně tak vyrovnaná jako u Beatles a Rolling Stones, přesto však na svých nejlepších albech produkovali vynikající rock, který tuto britskou skupinu právem řadí na rockový Olymp vedle zmíněných legend. Lídr Who Pete Townshend je považován za jednoho z nejlepších rockových kytaristů a skladatelů a Keith Moon byl určitě nejschopnějším bubeníkem, jaký kdy hrál rock'n'roll. Význam Who spočívá především v přeměně syrového bílého rythm & blues v hard rock a heavy metal (album Live At Leeds jmenuje většina kritiků jako první metalovou nahrávku). Přesto jejich vrcholným dílem zůstává 2 LP Tommy, první skutečná rocková opera, dodnes fascinující fúze náboženství, rock'n'rollu, klasické hudby a desítek dalších vlivů.Obrazek
    Zárodky skupiny se objevují už v r.1962 ve skupině Detours, kterou na střední škole založili Daltrey s Entwistlem. Zakrátko se přidal i Townshend, který obohatil zvuk skupiny o svoji průraznou kytaru a nasměroval ji k bílému rythm & blues. V roce 1964 se přejmenovali na The Who. V té době už koncertovali po celém Londýně a právě na jednom vystoupení neznámý mladík z publika sebevědomě prohlásil, že dokáže hrát líp než tehdejší bubeník kapely Doughie Sandon. Takto se přidal Keith Moon a sestava The Who byla kompletní. Skupina se rychle proslavila hlasitými a divokými koncerty. Na jednom z nich zlomil Townshend nešťastnou náhodou o nízký strop krk své kytary, kterou pak vzteky dobil o podlahu. Publikum bylo u vytržení (zvlášť když se přidal Moon s likvidací své bicí soupravy) a tak vzniklo pověstné rozbíjení nástrojů po každém koncertě.
    Úspěšnou sérii singlů začala Townshendova skladba "I Can't Explain", se kterou Who poprvé vystoupily v TV show Top Of The Pops. Do Top 10 se dostaly také "Anyway, Anyhow, Anywhere" a "My Generation", která se díky slavnému sloganu "Hope I die before I get old" stala hymnou londýnské mládeže. Skupina vyprodávala koncertní sály, úspěch zaznamenali i s debutovou LP My Generation, přesto kvůli "povinnému" ničení nástrojů stále nevycházeli z dluhů. V r.1967 vyšla nijak mimořádná deska A Quick One s hitem "Happy Jack" a o rok později The Who Sell Out následovaná výborným singlem "Pictures Of Lilly". Úspěšné turné jim nepřineslo popularitu u majitelů hotelů - jeden bouřlivý večírek dokonce zapříčinil doživotní zákaz ubytování v hotelech Holiday Inn.
    Po návratu z turné vydali ještě singl "I Can See For Miles" a pak už se soustředili na natáčení Townshendova mistrovského díla - rockové opery Tommy. Ta vyšla v dubnu 1969 za mimořádné pozornosti hudebního světa a díky výjimečné hudbě i sjednocujícímu provokativnímu příběhu slepého, hluchého a němého chlapce zapsala Who natrvalo do rockové historie. Skupina Tommyho představila i na tak prestižních scénách, jako jsou londýnské Colliseum a newyorská Metropolitní opera. Turné po USA zaznamenalo nebývalý úspěch, v popularitě jim z britských kapel mohli konkurovat pouze Rolling Stones. V srpnu 1969 vystoupili jako jedni z mála Britů na legendárním woodstockém festivalu. V roce 1970 vyšla nahrávka jejich vystoupení v aule leedské univerzity na dalším slavném albu Live At Leeds. Jak tato nahrávka ukazuje, byli Who v té době nazýváni "nejlepší koncertní rock'n'rollovou kapelou na světě" zcela po právu.
    Okouzleni koncertními úspěchy, rozhodli se Who přenést ten ohromný proud energie na další studiovou desku. Who's Next vyšla v červnu 71 a hned obsadila vrchol ostrovního žebříčku (v USA skončila 4.). Who na tomto albu zúročili vše, co se v 60. letech naučili: rockovou výbušnost, dokonalou interpretaci a souhru jednotlivých nástrojů a především Townshendův výjimečný skladatelský talent. Všech 9 skladeb je jedním slovem úžasných, od "Baba O'Riley" s efektně použitým syntezátorem na začátku, přes skvěle gradovanou "Song Is Over" až po hardrockovou "Won't Get Fooled Again", která dala prostor Daltreymu "chlapáckému" hlasu. Who's Next je bohužel posledním "pětihvězdičkovým" albemObrazek skupiny. V následujících letech tíhl Townshend k větším plochám a složitě vrstveným kompozicím, průrazný zvuk kapely stále častěji brzdily klávesy. Povedlo se ještě pár singlů ("Join Together", "5.15"), ale důstojného následovníka Tommyho nebo Who's Next už Who nenatočili.
    Quadrophenia z r.73 měla být další rockovou operou, ale tak výrazného uznání se nedočkala, byla kritizována především za "nadbytečnou instrumentaci". Dnes už je hodnocena jako klasická deska, poslední majstrštyk kapely. Další studiové album Who By Numbers (75) se totiž moc nepovedlo, melancholicky zobrazuje problémy stárnutí. O mnoho více fanoušků přinesl skupině Kenem Russellem zfilmovaný Tommy, ve kterém si s chutí zahráli vedle Daltreyho v hlavní roli také Tina Turner, Elton John a Jack Nicholson. Filmová verze opery vyšla i na desce, kvalit originálu z r.1969 ale pochopitelně nedosahuje. Přestávky mezi jednotlivými alby vyplňovali členové Who sólovými aktivitami, nejvíce sólových desek do té doby natočil překvapivě Entwistle (celkem 4). Ten také sestavil pro fanoušky album rarit a předtím nevydaných nahrávek Odds & Sods.
    V letech 1975-76 byli Who opět na turné. Koncert konaný 21.5.1975 v americkém Charltonu přinesl kapele zápis do Guinessovy knihy rekordů v kategorii "Nejhlasitější kapela na světě" (ve vzdálenosti 50m od pódia naměřili hygienici plných 120 decibelů!) Bohužel posledním albem v klasické sestavě bylo nadějné Who Are You s několika pozoruhodnými skladbami (stalo se nejprodávanějším albem skupiny od dob 1. vydání Tommyho). Necelý měsíc po vydání byl Keith Moon nalezen ve svém bytě mrtev. Předávkoval se prášky, které užíval pro překonání silné alkoholové závislosti. Po počátečním šoku se zbytek kapely rozhodl pokračovat a na místo Moona přišel Kenney Jones, někdejší člen Small Faces.
    Rok 1979 znamenal paradoxně velký comeback skupiny, která vyjela na rozsáhlé turné po celém světě. Do kin přišly také úspěšné filmy The Kids Are Alright a Quadrophenia, následoványObrazek stenojmennými soundtracky. Povedený rok bohužel pokazila prosincová tragédie na koncertě v Cincinnaty, kde bylo 11 fanoušků ušlapáno k smrti. Zdrcená skupina uvažovala o rozchodu, ale nakonec protáhla turné až do r.1980. V dalším roce vychází rozporuplná Face Dancers a hned následující rok také průměrné LP It's Hard, které je posledním studiovým albem v diskografii Who.
    Townshend, Daltrey i Entwistle pokračují se střídavými úspěchy ve svých sólových kariérách, kvality společných děl bohužel nikdo z nich nedosáhl. Přestože se Who oficiálně rozpadli, čas od času se nechají přemluvit k společnému vystoupení, jako například na koncertě Live Aid v r.1985 ve Wembley nebo v r.1989, kdy se v rámci oslav 25. výročí skupiny vypravili na americké turné (absolvovali během čtyř měsíců celkem 43 koncertů). Poslední hmatatelnou aktivitou skupiny bylo vydání rozsáhlé čtyřdílné kompilace Thirthy Years Of Maximum R&B v roce 1994. Další reunion přišel v r. 2002, kdy vychází vynikající 2CD kompilace The Ultimate Collection, následovaná velkým turné v r. 2003. Bohužel 1 den před prvním koncertem zemřel v hotelovém pokoji na infarkt John Entwistle, Townshend s Daltreym turné tedy nakonec rozjeli ve dvou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

I love...

(Zooey, 22. 11. 2007 13:05)

moc se mi líbí tvůj blog..takovejhle blogů o kvalitní muzice je dost málo a lidí co znají the Who je ještě míň....nechceš spřátelit? koukni na můj blog a písni www.oldies-club.blog.cz :)